Začala jsem fotit, abych měla obrázkové vzpomínky z cest a výletů a podělila se o ně s ostatními. Posléze jsem zjistila, že fotografovat vlastně neumím.
Teď si na Rajčeti prohlížím fotografie těch, kteří své přístroje dokonale ovládají, žasnu a učím se.
více 

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

Po shlédnutí Igorova alba jsem měla zálusk na hrad Děvín, ale nebyl čas. Tak malá záplatička. Jednou se podívám i na hrad.
Kategorie: architekturaměsta
více  Zavřít popis alba 
227 komentářů
Novostrašecká naučná stezka, která se zobrazuje na internetové mapě na Seznamu, již není udržovaná. Začíná na nádraží v Novém Strašecí a vede přes město, dále okolo Libeňské obory do Mšeckých Žehrovic a Mšece, pak podél rybníků a zpět do Strašecí. I když dnes již nebylo tak krásně jako v sobotu, část této trasy jsme si prošli. Nejvýznamnějším bodem stezky je místo, kde byla nalezena soška keltské hlavy, jeden z našich nejvzácnějších archeologických nálezů.
Na oficiálních webových stránkách města Nové Strašecí je uvedena po stejným názvem stezka jiná, novější, kratší, která je prochází pouze po katastru města.
více  Zavřít popis alba 
286 komentářů
Stezka začíná a končí v obci Srby - Kamenné Žehrovice. Má 11 km.
V době Přemysla Otakara II. tu byl založen rybník. Ten byl ale v roce 1593 zrušen a byly zde obnoveny louky a pastviny. Poté, co se tu začalo těžit černé uhlí, začalo území klesat a zatápět se, a rybník byl roku 1956 znovu obnoven. Dnes je známý spíše pod jménem Malé a Velké Záplavy. Hloubka rybníku je sice jen 3 m, ale pokles zapříčinil, že rybník nelze vypustit. Na místech, kde mělčiny dosahují až ke břehu, vyrůstá rákosí. Tato místa jsou bezpečná pro ptáky, a mají tu svá líhniště. Hnízdí tu racek chechtavý, kachny, lysky a rákosníci. Mokřad Kalspot měl původně více vody, než dnes, ale i přesto je to stále jeden z nejkrásnějších mokřadů Kladenska. K vidění jsou tu hromady orobince, které tu navršila ondatra pižmová. Rozmnožují se tu také žáby, jako skokan skřehotavý, zelený a hnědý ropucha zelená a další. Svá hnízdiště tu mají slípky, kachny a rákosníci.
Zastávky: 1. Koněspřežka - trať Praha - Lány, 2. Malé Záplavy - pozorovací věžička, 2a. Ekologické minimum - stálá výstavka, 3. Rákosiny Velkých Záplav, 4. Loděnice, 5. Důl Wannieck (Nejedlý II), 6. Turyňský rybník, 7. Kalspot, 7a. Rozcestí Kalspot - odbočení na Hutnickou naučnou stezku, 8. Pískovcové lomy, 9. Mrákavy, 10. Leknínové jezírko v opuštěném lomu, 11. Bývalá vesnice Německá Lhota
Kategorie: krajinapříroda
více  Zavřít popis alba 
247 komentářů
A to to minulý týden vypadalo tak jarně. No, počkáme. Dnešní sněhobílá peřinka je na pohled také krásná.
Kategorie: domapříroda
více  Zavřít popis alba 
205 komentářů
Obrázky z kažodenního života; odpoledne jsme šli pro čerstvé pečivo a trochu jsme se zabrouzdali. Voda v Údolním rybníku je sice ještě zamrzlá, ale vrby už obrůstají, velikonoce se blíží.
K večeři budou buřty s cibulí na černém pivě, jsem na ně ulítlá. Ještě jsem chtěla natočit, jak si Denda říká o tekoucí vodu, ale zamžil se mi při přechodu do tepla foťáček.
Kategorie: domazvířata
více  Zavřít popis alba 
148 komentářů
WIKI:
Žitavské hory (Zittauer Gebirge) jsou severní částí Lužických hor ležící na území Německa. Bývaly součástí zemí Koruny české, dnes patří ke Svobodnému státu Sasko. Na jejich území je chráněná krajinná oblast. Centrem oblasti je město Žitava.Původně zde žili Lužičtí Srbové.Území patřilo do Horní Lužice, která byla dlouho součástí zemí Koruny české. Největšímu z měst, Žitavě, udělil český panovník Přemysl Otakar II. městská práva, český král Karel IV. v roce 1365 přivedl na Oybin řád celestýnů.
V r. 2008 jsem z této oblasti zveřejnila na rajčeti 1. album: http://bugabooess.rajce.idnes.cz/080823_Via_Sacra_-_Luzice_-_Petrovice
více  Zavřít popis alba 
384 komentářů
WIKI:
Kryštofovo Údolí (německy Christofsgrund), dříve "Údol svatého Kryštofa", je vesnice na severu Čech, v Libereckém kraji. Leží asi 8 km západně od Liberce na silnici z Chrastavy do Osečné v hlubokém údolí říčky Rokytky v Ještědsko-kozákovském hřbetu. Obec má převážně rekreační charakter. Od 1. ledna 2005 je její větší část prohlášena vesnickou památkovou zónou.
více  Zavřít popis alba 
279 komentářů
www.luzicke-hory.cz
Petrovice jsou nevelká podhorská ves, ležící v širokém údolí Kněžického potoka asi 4,5 km severně od Jablonného v Podještědí. Kdy byla založena není známo, ale první zmínka o ní je z roku 1391, kdy patřila k panství Jablonné.
Sokol (593 m) je strmý znělcový kužel asi 2,5 km jihovýchodně od Hvozdu a 1 km západně od Petrovic. V horní části je porostlý listnatými lesy a na vrcholu nese zbytky hradu Starého Falkenburku. Nižší čedičový výběžek na jihozápadní straně kopce se nazývá Malý Sokol (523 m).
více  Zavřít popis alba 
186 komentářů
WIKI:
Město Liběchov se nachází v okrese Mělník ve Středočeském kraji, v půli cesty mezi Mělníkem a Štětím, na pravém břehu řeky Labe při ústí potoka Liběchovky. Ke dni 1. 1. 2008 zde žilo 1055 obyvatel.
více  Zavřít popis alba 
286 komentářů
Kategorie: přírodazvířata
více  Zavřít popis alba 
177 komentářů
11. Bahenní sopky a Drákulova Sighisoara
5. 10. 2012
Vykoupaní a převlečení do civilu se vydáváme na zpáteční cestu domů. V Rumunsku ještě zastavujeme v Berce a jdeme se podívat na Malé bahenní sopky. Za tmy pak stavíme stany někde na pastvině u silnice a trávíme poslední noc ve spacáku.
6. 10. 2012
V sobotu si ještě dopřáváme zastavení v rumunské Sighisoaře, městě Drákulově. Princ Vlad III. Drakula, zvaný Napichovač, se zde narodil. Jako chlapec byl zajatcem na sultánově dvoře. Tam se naučil turecké metody zacházení s nepřáteli, včetně nabodávaní. V průběhu jeho tři vlád mezi lety 1448 a 1476 Vlad děsil sultánovu armádu napichováním jejího předvoje na les z bodců. Jeho ďábelská reputace má své počátky pravděpodobně v roce 1460, kdy Vlad napíchnul asi 1 200 Sasů z Brašova jako trest za neuposlechnutí jeho obchodních zákonů.
Historická část města Sighisoara je na návrší, tvoří nádherné panorama a má zachovalý středověký charakter. Takový rumunský Krumlov. Místo je zapsáno na seznamu sv. dědictví UNESCO a stojí za prohlídku.
7. 10 2012
Martin jede s malými přestávkami od návštěvy Sighisoary nonstop. Díky tomu první z nás opouští palubu po půlnoci a do rána jsme doma všichni. Díky Martine.
více  Zavřít popis alba 
293 komentářů
  • říjen až prosinec 2012
  • 301 zobrazení
  • 0
  • 293293
Co přinesl prosinec 2012? Krátké a mlhavé dny, málo sněhu, vánoční setkání, radost dětem a příležitosti užít si volna po svém.
více  Zavřít popis alba 
128 komentářů
  • prosinec 2012
  • 185 zobrazení
  • 0
  • 128128
Kategorie: příroda
více  Zavřít popis alba 
154 komentářů
Kišiněv a Gagauzie
2. 10. 2012
Spali jsme v areálu opuštěného hospodářství. Čeká nás hlavní město Moldávie – Kišiněv. Ještě se stavujeme v hypermarketu ve městě Anenii Noi a velmi nakupujeme, hlavně moldavská vína. To je jasné znamení, že se blíží konec našeho cykloputování. Je třeba utratit místní měnu a přivézt domů dárky.
Kišiněv je zalitý sluncem. Ale probojovat se několik kilometrů od letiště do centra města před úřad vlády po čtyřproudé silnici na kole, kde je na každém km dopravní značka se zákazem pro vjezd kol, je pro mě trochu horor. Nicméně se žádná kolize ani konflikt s policisty nekonají. Dovedete si představit, že jedete u nás od Letiště Václava Havla pěkně po dálnici na Prahu a zastavíte až na Hradě?
Kišiněv je krásné vzdušné město s mnoha rozlehlými parky. V centru je mnoho významných staveb církevního i sekulárního charakteru (vítězný oblouk, chrámy, kostely, zvonice, divadla, universita, sochy a sousoší). S Petrem jsme atmosféru Kišiněva sáli po svém, pod deštníčky u oroseného pivečka Chisinau. Příjemné zastavení.
Kišiněv byl původně hlavní městem územního celku zvaného Besarábie, roku 1812 byla připojena k Rusku, roku 1918 se stala součástí Rumunska.
Jezero za Kišiněvem, 68 km
3. 10. 2012
Středa 3. 10. je hroznová. Na cestě do Hincesty míjíme vinice. Touto dobou jsou již z převážné části sklizené, ale u silnic stojí prodejci. Víno je čerstvé, levné a sladké. Cpeme se jím celý den. Žádnou významnou pamětihodnost na trase nemáme.
90 km
4. 10. 2012
Dnes jsme měli podle plánu dojet do Tulcei, srdce delty Dunaje. Místo toho míříme do oblasti Gagauzie a končit máme v obci Huluboaia, na jejímž založení se podíleli i Češi. Počasí je stále letní navzdory tomu, že je říjen. Moje obavy z dešťů, ledového sprchování a studených rán byly zbytečné.
Gagauzie je autonomní oblast Moldávie, která se na rozdíl od Podněstří od Moldávie neodpojila. Usídlili se tu Turci vyznávající křesťanství. Mluví rusky. Comrat, hlavní město oblasti je velké jako naše menší okresní město. Je tu překrásný kostel Sv. Jana Křtitele, místní parlament s nezbytnou sochou Lenina, ale také jediná gagauzská universita.
Na trase mi jeden místní cestář dal kamínek, prý granit. Řekl, že když si ho schovám, tak nezapomenu. Tak ho mám.
Cílová obec Huluboaia nás přivítala velkolepě. Igor Samič, místní školník s českými kořeny, dostal avízo, že se do vsi blíží Češi a okamžitě nás vyhledal a pozval nás přespat do místní školy. Škola nese název Gymnázium Jaroslava Haška. V hale je jeho portrét, česká vlajka a text české hymny. V přízemí je učebna českého jazyka. Krásné a dojemné.
Závěrečného Ligouše jsme dali symbolicky při vjezdu do obce. Podle Petrova měření, které jsme vzali jako rozhodující, jsme našlapali
1 705 km.
Huluboaia, 86 km
Celkem 1 705 km
více  Zavřít popis alba 
215 komentářů
  • říjen 2012
  • 431 zobrazení
  • 1
  • 215215
Na úvod omluva za počet obr. přesahující 100.
Starý Orhei a Tiraspol
30. 9. 2012
Ranní pozitiva: spíme do 6 hod., tudíž si nemusíme svítit, mám pravidelnou ranní stolici, u mě nevídané, dnes do kukuřice vedle civícího mladého dobytčete. Balím suchý stan.
Negativa: obě včera demontovaná kola jsou ráno prázdná, chlapi mění duše.
Míříme na poutní místo v meandru řeky Raut v katastru obce Botuceni. Kdysi zde stával starý Orhei. Je neděle a je nádherná. Z kopce, kde stávala pevnost, které chránila město před Turky, užasle hledíme na obrovský a hluboký ohyb řeky Raut. Na ostrohu nad ní na protějším svahu se hrdě tyčí pravoslavný poutní kostel. Míří k němu davy věřících na mši. Kolmé stěny svahu jsou skalnaté. Jsou v nich vykutané jeskyně, ve kterých žili mniši.
Sjíždíme k řece Raut. Ta je na mnoha místech přehrazena proutěnými mřížemi. Uprostřed je propust. V místě propusti líčí rybáři své čeřeny či vrše. Trávíme den mezi místními věřícími a turisty. Putujeme ke kostelu, prolézáme skalní kobky i jeskynní kapli, kde dosud žije jeden mnich. Je krásně. Na hradbách pevnosti si dáváme piknik.
Neděli si skutečně užíváme. Pak v jedné vísce popíjíme před krámem pivečko, jsou na to zařízení. Mají tu plastové židle a stolky – prostě předzahrádku. Panuje dobrá nálada.
Nakonec táboříme u opuštěné stavby poblíž dalšího hraničního přechodu do PMR. Obsadili jsme místo dvěma bezprizorním psíkům. Jeden strachy utekl a druhý mi projevil absolutní oddanost, jen co jsem mu dala svůj chleba s paštikou a pohladila ho. Na několik hodin se ode mne ani nehnul. V noci mi střežil stan. Byl mladý, zdravý v dobré kondici s velikýma tmavýma důvěřivýma očima. Kdybych ho potkala doma, měl by Denda nevlastního brášku. Takhle jsem mu tam mohla nechat jen kousek svého srdce.
Criuleni, 31 km
1. 10. 2012
Opět míříme na druhý břeh Dněstru. V nárazníkové zóně postávají ruští vojáci se samopaly. Po již známé hraniční proceduře vjíždíme do první obce, která nese hrdý název Dzeržinskoje. Brrr!
Kdo to neví, připomínám, že V. I. Lenin koncem roku 1917 jmenoval Felixe Edmundoviče Dzeržinského prvním šéfem ruské bezpečnostní služby tzv. ČEKY, předchůdkyně KGB. Felix se sadistickými sklony se stal otcem červeného teroru. Díky své funkci měl právo popravovat odpůrce režimu bez soudu. Docházelo k masovým popravám popů, žen i dětí. V období 1917 - 1923 zlikvidoval půl milionu lidí.
U dalšího přechodu se ptám mladé placaté čepice v uniformě, zda si mohu vyfotografovat jejich státní vlajku. Je rudá s podélným zeleným pruhem uprostřed a v levém horním rohu má srp a kladivo. Jde se poradit s nadřízenými, aby mi sdělil: „NE!“
Jedeme jakousi šedesátikilometrovou kondiční jízdu po hlavní silnici do hlavního města PMR Tiraspolu. Cestou není nic zajímavého k vidění. V Tiraspolu na ulici, před sídlem prezidenta tahám foťák a budovu si fotografuji. V tu ránu je u mě placatá čepice a dere se mi do foťáku. Snímek, který jsem pořídila, je běžně přístupný na internetu, já jsem ho musela vymazat
To mě totálně otrávilo, hloupá malá země, kterou uznávají jen stejně hloupé sestry Jižní Osetie a Abcházie. Každý druhý tam má uniformu. Fuj, to ne!
I epizoda při opouštění PMR byla příšerná. Na přechodu zase odevzdáváme bumážky a celník na nás ječí, že na nich nemáme razítko. Divíme se. Huláká, zda snad neumíme číst rusky. Prý kdo stráví více, než 9 hod. v PMR musí jít na úřad v Tiraspolu a požádat o razítko. Aby demonstroval svou pravdu, vede nás k tabuli s místními předpisy a zjišťuje, že je tam 10 hod. Pak počítá na prstech, jak dlouho jsme tam vlastně byli. Kolegyně celnice zachmuřeně pozoruje, jak je směšný a my jedeme dál. Opět míjíme zemljanky s maskovacími sítěmi a ruské ozbrojence. Zemi jsme nazvali Absurdistánem a jedna zkušenost s ní nám stačí po zbytek života.
Calfa, 87 km
více  Zavřít popis alba 
224 komentářů
  • září až prosinec 2012
  • 329 zobrazení
  • 1
  • 224224
Všem přátelům Rajčaťákům přeji usměvavé a pohodové vánoce. Bu
Kategorie: oslavy
více  Zavřít popis alba 
46 komentářů
  • 20.12.2012
  • 113 zobrazení
  • 0
  • 4646
27. 9. 2012
Změnou programu jsme získali odpočinkový den. Vstáváme za světla a tak se mi podařilo vyfotografovat tábor vedle zaparkovaných moldavských traktorů ještě dříve, než kamarádi vstali. Fouká a svítí slunce, ideální kombinace, balíme suché věci. Na trase se k nám hlásí další Moldavan. Žil dlouho v Liberci, ale na důchod se vrací se ženou domů. Dcera ale v ČR zůstává.
Jedeme do ženského kláštera Japca, který jsme měli navštívit včera. Před námi je strmý kopec, vede na něj štěrková cesta, tlačíme. Nahoře nám doporučují zajet si na vyhlídku u kříže. Je odtud překrásný výhled na Dněstr. Na druhém břehu je Podněsterská Moldavská Republika (PMR). Sjezd na druhou stranu dolů je stejně krkolomný, jako nahoru. Mnozí kola vedou. Dole jede auto s radlicí a „silnici“ rovná stejným způsobem jako se u nás rovnají sjezdovky nebo odklízí sníh.
Ženský klášter Japca plní svou funkci nepřetržitě od 1. sv. války. Fungoval i za sovětských dob. Je tu letní a zimní kostel, zvonice, hospodářské a ubytovací budovy a meditační zahrada.
Táboříme u Dněstru, koupeme a myjeme se v něm, pereme prádlo, Martin gruntuje ve voze. Tři odvážní jedou nakouknout do PMR. Večer sedíme u ohně, poprvé i naposledy na této cestě.
Japca, 37 km
28. 9. 2012
Doma je svátek všech Vašků i státní. My jedeme do neuznané separatistické části Moldávie, do PMR. Žijí tam Rusové, Ukrajinci a Moldavané mluvící rusky a píšící kyrilicí – azbukou. Mají vlastní ozbrojené a bezpečností složky, měnu - rubl, vlajku a ctí vše, co je sovětské. K tomu, že se odtrhli od Moldávie, pomohlo to, že v roce 1989 byla moldavština uzákoněna jako úřední jazyk a psaná forma jazyka přešla z azbuky na latinku. Moldavané mluví v podstatě rumunštinou ovlivněnou ruštinou. Moldavština a rumunština se má jako čeština a slovenština. Liší se, ale lidé si vzájemně dobře rozumí.
Procedura na hranicích je nepříjemná. Pasová kontrola, lustrace pasů, každý vyplnit dvakrát bumážku, kam jedete, proč, kdy se vrátíte, kdy, jak se jmenuje otec? My otčestvo nemáme. Nevadí, jak se jmenuje otec? Tohle odevzdáte při výjezdu. Jojo.
Všechny hlavní silnice mají jméno Leninova, na každém plácku na vás nějaký Lenin čučí. Boží muka nahradily budovatelské pomníky a hesla. Všude je spousta uniforem, ale také opuštěných provozů, továren i bytovek. Podněsterský úsek Podojma - Rybnica ničím nezaujal. Lidé tu žijí obdobným způsobem jako na druhém břehu Dněstru. Rybnica je větší město, působí evropsky, džíny a žádné tradice. Ale je tu nádherný pravoslavný chrám se zlatými kopulemi a hned vedle katolický kostel.
Cítím se tu stísněně a těším se, až vrátím druhý díl bumážky. Konečně jsme zase u hodných Moldavanů, jdeme nakupovat do jejich mix-marketu a stíháme ještě mužský monastýr Saharna. Pak zase tlačíme do šíleného kopce po prašné štěrkové hrbolaté „silnici“. Tábor stavíme v centru vsi Noua v místním parku pěkně pod stromy. Opět jsme nabrali manko 9 km.
Noua, 67 km
29. 9. 2012
Dnes máme podle plánu ujet 81 km + 9 km ze včerejška a prohlédnout si Trebujeni. Uvidíme. Včera večer pršelo, stany balíme mokré, ochladilo se. Jedeme cca 40 km téměř neobydlenou krajinou. Po obou stranách je úrodná hluboká černozem, lány i sady. Probíhá sklizeň jablek. Česači nám je dávají zdarma.
Dorazili jsme do města Orhei. Náčelník se ptá u benzinového čerpadla na cestu. Z města vyráží první a vůbec nás nešetří. S větrem v zádech nebývale dynamickým tempem se po 15 km ptáme, kudy dál. Místní tatík nás posílá zpět, odkud jsme před necelou hodinou svižně vyrazili. Tak prima, teď kondiční jízda proti větru a 30 km darmo, fuj. Náčelník se omlouvá.
Ve chvíli, kdy už jedeme správnou cestou, nás zastavuje defekt. Ruda využívá pauzy a přehazuje pláště. Ranní plán je v háji. Opět zkracujeme program. U venkovského benzinového čerpadla potkáváme Martina. Ujeli jsme 96 km a nic jsme neviděli. Dnes končíme.
Branesti, 96km
více  Zavřít popis alba 
286 komentářů
  • září 2012
  • 284 zobrazení
  • 1
  • 286286
24. 9. 2012
Besarábie je území mezi řekami Prut, Dněstr a Dunaj.
První táboření na odpočívadle u silnice je v pohodě. Kohouti z nedaleké vsi nás budí, zase nás čeká idylický venkov. Slyším bučení krav a kopyta koní. Školní autobus sváží studenty. Mladší žáci se srocují u místní školy. Je to krásná dvoupatrová žlutá budova, má novou střechu i okna a v nich záclony. Jen školní zahrada je zarostlá. Dětičky jsou čisté a nastrojené. My u školy doplňujeme vodu tradiční metodou – rumpál, kbelík, škopek v řetězu rukou a Martin jako poslední článek plní nádrž na střeše tranzitu.
Na trase se zastavujeme v Suta de Movile. Je to oblast bizardních kopců a kopečků neobjasněného původu. Moldávie nás překvapuje náročným terénem. Je to zvlněná úrodná step, ale jednotlivé vlny jsou mohutné kopce následující bezprostředně jeden za druhým.
Druhý tábor budujeme v listnatém háji u silnice. Dnes jsme dovršili tisící kilometr na cestě. Bude ligouš!!!
Cobani, 83 km
25. 9. 2012
Vstáváme s tím, že nám oproti plánu chybí 22-24 km a potřebujeme se dostat do banky nakoupit místní měnu. Cesta opět vede přes zvlněnou step, tedy stále nahoru a dolů po širokých nekvalitních silnicích lemovaných alejemi vlašských ořešáků. Někdo ořechy jen příležitostně jí, pilnější je sbírají a suší. Za stromy jsou lány hluboké kvalitní černozemě, která je tmavá jako peklo samo. Na polích dozrává slunečnice, kukuřice a sója. Rostliny jsou suché nastojato, pěstují se pro semeno a zrno.
Kde je sklizeno, probíhá orba a setba. Někde se již zelená osení, příslib sklizně obilí příštího roku. Na první pohled se mi zdá moldavský venkov čistší než Rumunsko. Domečky jsou barevné, oblíbená je zelená a modrá. Neběhá tu tolik zubožených psů.
Na trase se zastavujeme ve městě Balti. Stojí tu památný tank, ale i socha knížete Štefana Velikého. Moldavané ho uctívají, protože vyhrál více než 30 bitev s Turky.
Na procházce městem si prohlížíme kostely, projíždějící trolejbusy, Gogolovo lyceum, divadlo, historickou budovu bývalé radnice, úřad s Marxem, Engelsem a Leninem ve štítě, universitní kampus, pravoslavný chrám atd. V tržnici se setkáváme s prodavačem, který mluví česky, protože v ČR 10 let žil. Na večeři si s Petrem kupujeme veliké grilované kuře. Teprve později se ukáže, jak jsme byli předvídaví.
Už ve městě je zřejmé, že se blíží bouřka. Město opouštíme před třetí odpoledne. Pokračovat máme opět po vedlejších silnicích, ale po zhlédnutí jejich stavu, zůstáváme na hlavní. Ostatně i Martin se jim před námi vyhnul. O páté odpoledne, po několikátém obrovském kopci zastavujeme na jídlo a je jasné, že nás déšť dohání. S prvním slejvákem se ocitáme na křižovatce s benzínkou a nesmyslně čekáme, až přestane pršet. Odjíždíme poté, co bouřka nabírá na síle. V dobré víře zastavujeme za snížené viditelnosti u autobusové zastávky, abychom se přepočítali. Náčelník opět nařizuje nesmyslně dlouho čekat, přestože nejbližší vesnice Sevirova je necelý km před námi. To už je úplná tma.
Jakmile se dostáváme k vesnici, míříme k první větší budově, kde se v okně svítí. Je to místní „obecní úřad“ a pošta. Hlídač sebere odvahu a na naše bušení na okno vychází ven. Souhlasí s tím, že si v hale na dřevěné podlaze můžeme vybalit karimatky a přespat. Boží člověk!!! I kola byla v suchu. Konec dobrý, všechno dobré. K večeři máme kuře, nevaříme.
Sevirova 81 km
26. 9. 2012
Pokračujeme do města Soroca. Kousek za cedulí na nás čeká Martin s autem. Netuší, že v domě, před kterým zastavil, žije Moldavan, který již osm let pracuje v Čechách. Jakmile spatřil českou značku, šel se s námi pozdravit a neopomněl nám přinést dárek, láhev věhlasného moldavského koňaku Kvint. Milé.
Část města Soroca leží v prudkém svahu. Po obou stranách hlavní příjezdové silnice jsou v různém stavu dokončení nevkusné, rádoby honosné vily. Na dvorcích někdy mají původní skrčené domečky. Patří cikánům, kteří zde mají z neobjasněných důvodů vyšší životní úroveň než ostatní obyvatelstvo. Ale odpadky si sypou do svahu přes ulici.
Z tohoto smeťáku poprvé vidíme řeku Dněstr, přirozenou hranici s Ukrajinou. Jdeme si prohlédnout středověkou pevnost, která byla součástí východního opevnění Moldavy.
Martin čeká, až si oběhneme hypermarket a tržiště a uložíme si úlovky do auta. Na tržišti je k mání vše, nejen farmářská produkce, ale i oblečení, drogistické zboží, náhradní díly, jízdní kola …
Za městem na vrcholu kopce je monument ve tvaru svíce s kaplí uvnitř. Vede tam 600 schodů. Stavba zblízka vypadá trochu jako kamenné rozhledna a skutečně tu je vyhlídkový ochoz, ze kterého vidíme přes Dněstr na Ukrajinu. Jak už to bývá, od řeky se jede nahoru, zde dlouze a namáhavě. Po 10 km končíme u náhorní pastviny. Přes silnici připravují moldavští traktoristé půdu na setí pšenice. Agronom nám říká: „Máme nejlepší půdu v Evropě, ale nemáme hospodáře“, a nám ukazuje, kde je za polem pramen dobré vody.
Jako většina lidí zde, je příjemný a ochotný. Domlouváme se rusky. Hodně Moldavanů ze země uteklo do západní Evropy, ale i do Ruska. Mnoho z nich k nám do ČR, tudíž jsou schopní identifikovat český jazyk a rádi nás oslovují. Hustota obyvatel je Moldávii nízká. Venkov se vylidňuje. Chybí tam infrastruktura, hlavně vodovod.
Je větrno a máme volnější odpoledne. Využili jsme ho opět k přepírání, vše uschlo. Náčelník oznamuje změnu programu. Zítra dojedeme manko a vynecháme výlet do delty Dunaje. To mě mrzí, mám tam vyjednaný kontakt s Lipovanem Colinem Ivanovem, který je připraven nám na člunech kousek delty ukázat.
Cernita, 67 km
více  Zavřít popis alba 
331 komentářů
  • září 2012
  • 448 zobrazení
  • 0
  • 331331
život v okrajové části Prahy
Kategorie: města
více  Zavřít popis alba 
207 komentářů
  • listopad 2012
  • 176 zobrazení
  • 0
  • 207207
Župa Iasi
Po včerejších veselých kopcích je bilance mizerná, přestože jsme ujeli téměř 90 km, manko se oproti plánu zvýšilo. Vpodvečer jsme rozbili tábor u velkého jezera, ve kterém ale je velmi nízký stav vody. Při sprchování u auta nás navštívili policisté. Možná, že byl někdo pohoršen, že se pánové sprchovali nazí a poslal je na nás. Přece jenom jsme blízko cesty a nejsou zde žádné stromy. Nic nám neudělali.
Focuri 88 km
23. 9. 2012
Můj mladší synek má narozeniny, je v Kanadě a já v Rumunsku. Mejdan nebude. Pokračujeme po rumunských nesilnicích malebným venkovem. Máme manko 30 km. Jedeme do Iasi a je krásně!!!
Iasi je město prošpikované universitními budovami, má téměř 100 kostelů. Je neděle (synek se také narodil v neděli) a lidé míří na mše. Prohlížíme si kostely, divadlo, muzea, městské opevnění a shlížíme na město z věže. Průvodce, který nám věž otevřel, se mnou komunikuje anglicky, je milý, zdvořilý a na památku mi dává odznak – rumunskou vlajku. Mám velkou radost, můj muž právě takové sbírá.
Odpoledne si lidé za městem rožní maso. My míříme na hraniční přechod do Moldávie. Zde jsou potřeba pasy, to už jsme dlouho nezažili. Hranici tvoří řeka Prut. Hned za přechodem sedí u silnice na stoličkách řada veksláků. Až na náčelníka a jeho Sancho Panchu je míjíme bez povšimnutí. Zase nekonečně dlouho čekáme, až se ti dva s nimi nějak dohodnou. Moldávie má stejnojmennou měnu jako Rumunsko – lei a drobné jsou bani.
Po velmi dlouhé době jsme oprášili ruštinu. Další kontrola pasů si na nás posvítila hned v příhraničním pásmu. Nicméně Moldavané jsou od prvního okamžiku milí a družní.
Sculeni, 70 km
více  Zavřít popis alba 
211 komentářů
20. 9. 2012
Z Gura Homorului jedeme na další malovaný kostelík Homorului. Je rovněž na seznamu UNESCO. Přijíždíme k němu brzy a tak v pokladně ještě nikdo není, ale brána je otevřená. Nahlédneme tedy bez vstupného. Je méně zachovalý než Voronet.
Třetí nás čeká v Arbore. Několik lidí po sobě nám radí, abychom nejeli po plánované trase, ale vrátili se zpět do Gura Homorului a jeli jinou delší cestou. Teprve po tom, co jsme se v Arbore setkali s Martinem, jsme pochopili proč. Jeho totiž nikdo nevaroval a jel podle plánu. Cesta byla prý tak rozbitá, že na ni nikoho nepotkal. Divil se, že se mu tam auto nerozpadlo.
Mezi Gura Homorului a Arbore se ještě stavujeme v Cacica. Tam nás přitahuje řezbářská dílna pana Teodora Barsana. Pak se vydáváme ke kostelu, kterému se zde říká polský. Výjimečně není pravoslavný. Stojí před ním socha papeže Jana Pavla II. a je zde označené místo, odkud kázal. Proti kostelu je solný důl, dnes muzeum. Polští odborníci zde v minulosti učili místní těžit sůl. Míříme do podzemí. Kromě klasického důlního vybavení je v podzemí i kaple, jezírko, taneční a sportovní sál.
Do Arbore přijíždím zmrzlá a unavená. Kostel je pod lešením a ve špatném stavu. A tak raději lovím z auta teplejší oblečení a beru za vděk čerstvě uvařenou kávou od Rudy. Je mi hned lépe. Dopoledne totiž byla zima, přišla krizička.
Vracíme se na hlavní silnici a mám pocit, že nám jde o život. Je pozdní odpoledne, špatná viditelnost a okolo nás sviští tahače jeden za druhým. Poslední kostel v Patrauti raději vynecháváme, je pozdě a Martin, který má náskok, říká, že je tam spousta cikánů. Vydávám se s Martinem a náčelníkem autem do města Suceava hledat nocleh. Našli jsme na boční prašné cestě penzionek paní Gitty. Kola smíme schovat do přízemí domu a k dispozici máme všechny pokoje v patře včetně sprch a kuchyně. Balada, teplo, sucho, teplá voda, příležitost si přeprat, káva a slivovice od paní domácí a internet na patře. Večer si povídáme v hale okolo stola, je elektřina, vidíme se a nemusíme jít spát se slepicemi. I stan jsem si dosušila.
Suceava, 82 km
21. 9. 2012
Jedeme do centra města Suceava. Venku je 7o C, silný vítr a dešťové přeháňky. Den asi nebude příjemný. Kola necháváme pod střechou na jakési autobusové zastávce. V první chvíli pro změnu kufrujeme v bundách a pláštěnkách jako chodci, pak čekáme opět nekonečně dlouho u kol na náčelníka a konečně se vydáváme správným směrem. Navštěvujeme místa, kde byli korunováni moldavští vládci, protože Sucaeva byla v letech 1380 – 1564 sídelním městem moldavských knížat. Nad městem se tyčí největší jezdecká socha v Rumunsku knížete Štěpána Velikého, okukujeme stejnojmennou tvrz zvanou Moldavská citadela, kterou začal budovat kníže Petri I. Musat. Pevnost je v rekonstrukci, tak mažu k vyhlídnuté restauraci poblíž zaparkovaných kol. Za chvíli jsme tam všichni a dáváme si denní menu (fazolovou polévku, brambory, kuřecí roládu a zelný salát, zelený čaj), dobré.
Vyjíždíme zase do silného větru, 11oC, dřina. V obci Copalou hledáme nocleh. Ujímají se nás místní manželé a nabízejí nám tři místnosti v jejich domku. Zázrak. Jsou trochu vyjevení z toho, že se k nim stěhujeme se všemi našimi bednami od banánů, ale jak se máme dostat ke svému oblečení, mytí a jídlu?
Komunikace trochu vázne, ale pomáhá nám jejich syn přes mobil, který umí anglicky. Domácí jsou fantastičtí, dávají nám vše, co mají. Domek je uvnitř zrekonstruovaný, čistě vymalovaný, plovoucí podlahy, krásné dlažby, pěkný nábytek, nová koupelna jen se studenou vodou. Mají spotřebiče, lednici, mikrovlnku, automatku. Paní mě zve na boršč. Máme střechu nad hlavou a dobrou náladu.
Copalou, 70 km
22. 9. 2012
Paní domácí nás všechny zve na snídani (chléb, mléko, smetana, brynza, kakao, káva), snáší nám jablka, hrozny, rajčata, vinný mošt a mě i zavařeniny a šeptá mi, že jsou delicious. Při odjezdu mi ještě drásá bláto z kola. Obdivuhodní lidé, za ubytování jsme jim dali 200 lei, nechtěli nic.
Den se vybarvil jako korálek a nazvala jsem ho dnem „veselých kopců“. Pokračujeme rumunskou vinařskou oblastí. Významným místem je městečko Cotnare. Tam nás čekal první veselý kopec. Dvousetmetrové převýšení na 1 km a na kopci jeden nepřístupný bílý kostelík a stejně nepřístupný zámeček, okolo typický rumunský bordel a žádná ochutnávka. Jedeme zpět na hlavní k motorestu na jídlo. Nakonec raději volíme vlastní zdroje.
Dále pokračujeme na místní „okresku“. Před námi se otevírají úžasné venkovské obrázky, ale cesta je v zoufalém stavu. Martin na nás čeká v místě A ve vsi Focuri, u auta zase pojíme a pokračujeme do dalšího veselého strmého kopce po děravé prašné necestě mezi povozy, vracejícími se domů po práci. Nahoře se dozvídáme, že jedeme špatně, a tak se vracíme do místa A, a vydáváme se na třetí veselý kopec na opačnou stranu. Po pár km se dozvídáme, že jedeme opět špatně a musíme se vrátit pro změnu do místa A, a na předchozí veselý kopec a tam odbočit vlevo. Fakt tam ta cesta byla!
více  Zavřít popis alba 
305 komentářů
  • září 2012
  • 350 zobrazení
  • 0
  • 305305
Kdo by to byl řekl, že před týdnem sněžilo?
Kategorie: přírodazvířata
více  Zavřít popis alba 
225 komentářů
To je historie nedělě 28. 10. 2012.
Dopoledne se mi podařilo vyfotit muflony v areálu IKEMU a krčské nemocnice, kteří sem jsou zvyklí chodit z přilehlého krčského lesa.
Při odpoledním venčení mě překvapilo, že už ve čtyři zmizelo sluníčko za kopce.
Kategorie: přírodazvířata
více  Zavřít popis alba 
254 komentářů
27. 10. 2012
Neočekávaný příchod zimy mnohým zkomplikoval život. My jsme si užili první letošní sníh v Kyjích na závodech.
Kategorie: sportzvířata
více  Zavřít popis alba 
66 komentářů
  • říjen 2012
  • 124 zobrazení
  • 0
  • 6666

Nebyla nalezena žádná alba.

Začala jsem fotit, abych měla obrázkové vzpomínky z cest a výletů a podělila se o ně s ostatními. Posléze jsem zjistila, že fotografovat vlastně neumím.
Teď si na Rajčeti prohlížím fotografie těch, kteří své přístroje dokonale ovládají, žasnu a učím se.

Aktivní od

16. září 2007

Pohlaví

neuvedeno

Datum narození

neuvedeno

Webová adresa

neuvedeno
reklama